Úryvek:
"Táničko?"zeptala se malá boubelatá žena s prošedivělými vlasy a malýma kulatýma očima. "Kdo to je? Je to ten Dášin Alexandr?"
"Ano,"potvrdila Taťána. "To je Dášin Alexandr." Mrkla na něho a řekla:" Alexandře, tohle je Najra Michajlovna."
Najra začala plakat. "Ach chudáčku." Potřásla mu nejen rukou, ale navíc ho i objala. Chudáček? Zíral na Taťánu.
"Najro, prosím," mírnila ji Taťána a ustoupila od něho ještě dál.
Najra popotahovala a pošeptala Taťáně:"Ví o tom?"
"Nevěděl to, ale teď už ano," odpověděla Taťána. To vyprovokovalo další Najřin nářek.
Taťána pokračovala v představování:"Alexandře, tohle je Vova, Najřin vnuk, a Zoja, Vovova sestra."
Vova byl pořízek s kulatým obličejem, kulatýma očima a kulatými ústy, přesně ten typ mladíka, které Alexandr neměl příliš v lásce. Byl tmavovlasou kopií své malé, podsadité babičky. Potřásl Alexandrovi rukou.
Zoja, velká tmavovlasá venkovská dívka, Alexandra objala a kyprými ňadry se přitiskla k blůze jeho uniformy. V obou rukou držela Alexandrovu ruku: "Jsme tak rádi, že vás poznáváme, Alexandře. Tolik jsme toho o vás slyšeli."
"Úplně všechno, "potvrdila pohotově kudrnatá žena, kterou Taťána představila jako Najřinu starší sestru Axiňu. "Slyšeli jsme o vás všechno," opakovala Axiňa energicky. A taky ho objala.
Pak přišly na řadu další dvě ženy. Obě byly šedovlasé a křehké. Jedna z nich trpěla třesavkou. Ruce, hlava i ústa se jí třásly, když mluvila. Jmenovala se Rajsa. Její matce Dusje, větší a mohutnější než dcera, visel na tmavých šatech velký stříbrný kříž. Dusja Alexandra pokřižovala:"Bůh se o vás postará Alexandře, nemějte starost."
Narja, Dusja, Axina, Rajsa, ZOJA, VOVA
Zbožné tetičky, u kterých bydlela Taťána poté, co jí Alexandr pomohl dostat se z Leningradu.